Pokud nebudete jako děti....jistě si do první lavice nesednete

Pavol Strežo, katolík a hodně šikovný "spíkr" z nejrůznějších obnov a přednášek říká, že nejdřív stvoří článek a pak nadpis. A prý je to tak u většiny pisálků. Tak já se k téhle většině neřadím, protože většinou nejdřív stvořím nadpis a pak článek. Jdu tak trochu proti proudu :D To je důležité, no ne?? Jít proti proudu.

Tenhle článek vlastně je o důležitému kroku proti proudu.

Když jsem takhle jednou vešel do kostela, praštilo mě do očí, kolik lidí sedí v zadní části kostela. A já uvažoval, kam si sednu: když si sednu dozadu, bude to k oltáři daleko. Když si sednu dopředu, budu tam snad jedinej a za mnou bude půl světa lavic prázdných. No a co. Nakráčel jsem tedy do první lavice a zasednul.

S tímto se mi pojí jedna vzpomínka na studentské mše v Brně na Petrově, kde jistou dobu jistá slečna týden co týden svolávala mladé do předních řad na židličky a oni stejně zarytě seděli dál ve svých lavicích. (kdo zná katedrálu, ví, že je to rozdíl sedět v lavicích a na židlích vpředu)Kdybych tohle neviděl, řekl bych si, že je to problém spíš starších ročníků, ale není.

Myslím, že je zde riziko falešné pokory. To je skoro něco jako fešná pokora, jenže je tam to "ale". A někdy tam, kde je "ale" to prostě nefunguje na 100%, ale třeba na 0%. Jo, pomůžu ti, ale... Jo, udělám to, ale...atd. (když jsem ještě byl malinkej a krásnej, říkával jsem mamince "ano maminko, umyju boty, ale ještě dohraju jeden level" což v praxi znamenalo, že jsem hrál dalších deset levelů a na boty se vybodnul). Falešná pokora se projevuje v ledačems, třeba právě v zasedacím pořádku v katolickém kostele. Ono je to hrozně hezký, že budu hodný na ty děti co třeba přijdou (a pak nepřijdou), aby si měly kde sednout. Nebo na babičky, nebo na dědečky, nebo na uchozené pošťáky, nebo na veterány z korejské války a bůhvínakohoještě...(to je "bůhví na koho ještě", ne "bůh vína koho ještě" - abychom se vyhnuli nedorozumění, od vyhnutí je hrozně blízko k vyhynutí, to se nesmí podcenit, "kdo se vyhne, nevyhyne"- třeba hříchu :))

Uvažme situaci:

Přijdete takhle ke kostelu a najednou všude davy lidí a na kostele nápis: "Dnes slaví mši svatou Ježíš Kristus!!!" Teď uvidíte toho krásného člověka, jak jde davem, kdekdo se na něj tlačí a tam se uzdraví nožka, tam se zase podívá na zoubek nějakému hříšníkovi. Co uděláte? Víte, že je to jedinečná příležitost být mu blízko, vidět ho. Očima přijímáme 80% informací, není beze smyslu, že "vidět" často pomáhá "zažít" (se vším respektem k Ježíšovu výroku "blahoslavení, kteři neviděli a přesto uvěřili" - aspoň jde vidět důraz na význam vidění). A čím blíž, tím lépe. Na papeže Františka taky kdekdo uhání, seč mu síly a fofrklacek stačí. Je to špatně?? No není. Ten kdo ho má rád mu chce být blízko. No a kdyby tedy přišel Ježíš, byli bychom strachy nalepení na vchodové dveře?? Těžko. Každý by chtěl od něj slůvko, pohlazení, povzbuzení, atd. A Ježíš přece přichází během mše svaté k nám. Tak proč zbytečně sedět v zadních lavicích?

Nechci být špatně pochopen, to neznamená, že kdo sedí v zadních lavicích, má Ježíše rád méně, než ten, kdo sedí na schůdcích do presbytáře. Pokud jdeme na mši svatou se skutečnou touhou po Bohu, pak se s ním setkáme i u těch vchodových dveří. Ale nemělo by to být pravidlo a hlavně, jde o praktický dopad na prožití mše svaté.

Čím jsem více vpředu, tím méně lidí je mezi mnou a oltářem a ambonem, tzn. lépe slyším Boží slovo. Lépe se na něj budu soustředit. Když vidím, co se děje na oltáři, v presbytáři, lépe se dokážu dostat do jednotlivých částí mše svaté. Ano, opět, je to o motivu s jakým jdu na mši svatou. Za své roky ministrování vím, že mohu být velmi blízko a nemusí to se mnou skoro nic udělat. Nechci také ani tvrdit, že je potřeba se soustředit pouze na Boha a ignorovat tím lidi okolo sebe, koneckonců všichni dohromady jsme Jeho tělo a jsme rodina, i kdybychom se hned neznali, nebo neměli rádi.

Já tenhle článek nepíšu proto, abych kritizoval všechny, co sedí mezi dveřmi a stolkem s obětními dary. Píšu jej pro všechny ty, kteří si myslí, že první místa nejsou pro ně. Že jich nejsou hodni. Že vzadu jim to bohatě stačí. Možná jsme tak trochu špatně pochopili slovo o svatební hostině a zasedacím pořádku, kdy se nemáme cpát na přední místa, bychom neutržili trapas a vyhazov do zadních linií, nebo podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se modlili v chrámu.

Podobnou situaci jako u mše svaté vídám také u adorace. Pamatuju si na jednu intenzivní chvíli v modlitbě, kdy mi jeden kněz dal do rukou malinkou monstranci s Pánem. Byl to takový nezvyk, být mu tak blízko. Nebo si jen jít kleknout před monstranci. Proč ne? To je to místo pro nás. Buďme jako děti. Když viděly děti Ježíše, posedaly mu na klín. A učedníci je odháněli.

"Pokud nebudete jako děti..."

Zkuste si schválně sedat do předních míst, hlavně vy, co na to nejste zvyklí. Možná se budete cítit tak nějak "na bidýlku", hlavně během týdne, kdy je kostel poloplný (pracuji na svém pesimismu, všímáte si, že nepíšu poloprázdný?? ;), ale na to kašlete. Užívejte si ten výhled na obětní stůl během proměňování, vždyť je to vrchol mše svaté, usmějte se na pana faráře a svou přítomností popotáhněte tu vaši farní skupinku blíž k Ježíši. Postoj těla je důležitý - klečení, stání, sezení - a věřím, že neméně důležité je být fyzicky blízko Bohu. Může to nabídnout novou perspektivu, možná na evangelium zapomenete o čtvrthodiny později, protože vás nebude rozptylovat tolik lidí.

Buďme jako děti. Když viděly děti Ježíše, posedaly mu na klín. A učedníci je odháněli.

"Pokud nebudete jako děti..."