Můj Exodus

Víkend jsem strávil na františkánské obnově na Velehradě. Zaznělo mnoho myšlenek, ale zaujala mě jedna z prvních, která se týkala exodu izraelského národa.

Bylo řečeno, že izraelité volali v Egyptě k Bohu, vlastně na něj byli dokonce naštvaní, že je tam nechává pořád makat pro egypťany. A pak přišel Mojžíš, vyvedl je na poušť a tam začali izraelité reptat podruhé. Tentokrát proti Mojžíšovi: "umřeme tady hlady". A Hospodin je slyšel a dal jim manu. Čerstvou, každý den. Chtěli vodu a Hospodin se opět postaral a měli vodu. Dokonce reptali, že se měli v Egyptě lépe (!!). Ve výsledku chodili 40 let po poušti a do zaslíbené země z původní generace nedošel téměř nikdo. Viděli zázraky, viděli péči Hospodina a stejně si otvírali ústa proti němu (přes Mojžíše).

Pak jsem nad tímto přemýšlel. Musím s politováním přiznat, že exodus pro mě kvůli neznalosti Písma znamenal velice dlouho pouze vysvobození z Egypta, nějaký čas na poušti a konec zvonec. Ale exodus Egyptem teprve začíná. Troufám si tvrdit, že s Egyptem opustili fyzické otroctví a skrze poušť měli opustit také otroctví ducha.

Co je mým exodem?

Egypt jsou moje závislosti, zranění, bolesti a spoutanosti. Nutno podotknout, že za ta léta, co s nimi žiji, jsem si zvyknul, že je mám a že mě sráží, že mě trápí, že mi nedovolí žít naplno, ale dýchám, přežívám a občas je to i fajn. Ale! Stejně jako izraelité, ani já se nedokážu z Egypta vysvobodit vlastními silami. Kdyby se izraelité najednou rozhodli odejít, troufám si tvrdit, že by to skončilo obrovským krveprolitím - neúspěšným. Připomíná mi to časté připodobnění k člověku omotanému ostnatým drátem. Aby se z něj dostal, musí se přestat hýbat, přestat sebou škubat a snažit se odmotat sám. Jinak si ublíží. Musí přijít jeho přítel zvenčí, který pomaličku odmotá smyčky a trny. Stejně to bylo s izraelity. Zasloužili se nějak o svůj odchod z Egypta? Ne. Prostě se v určitou chvíli zvedli a vyšli. Přesně podle pokynů Hospodina, které přicházely skrze Mojžíše. O nějaký kus dál je v Bibli řečeno, že se izraelité v Egyptě neměli úplně nejhůře. Měli co jíst, měli kde bydlet. Chybělo ale to nejpodstatnější - svoboda.

V Egyptě byli dlouho a myslím, že už ani nevěděli, jak to vypadá za Egyptem. Možná slyšeli, že je tam poušť, nějaké moře, ale konkrétně asi nevěděli, co a jak. A tak měli taky své představy o tom, jak by mělo jejich vysvobození z Egypta vypadat. To je veliký kámen úrazu. Když si vytvořím představu o tom, jak by mělo mé uzdravení, vysvobození vypadat. Jistě, neubráním se tomu, že budu chtít, aby to bylo takové, či makové. Ale záleží i na tom, jak silně se své představy držím. Riziko je v tom, že Bůh pro mě má určitě nachystáno něco, co si ani nedokážu představit. Riziko proto, že si to nedokážu představit, vytvořím si něco svého a když to pak vypadá jinak, nesouhlasím a bráním se, v nejhorším případě od Boha odcházím.

Poušť nelze vnímat veskrze špatně. Myslím, že v exodu to je symbol cesty k Bohu, očištění, uzdravování, učení se, prohlubování víry, důvěry a také jistoty, že Bůh se stará.

Ale! Poušť není zaslíbená země. Stále to není cíl. Potíž je, když si myslím že jo. Nebo, že mi to stačí. Izraelité vyšli z Egypta, slavně prošli Rudým mořem, za nimi se utopila egyptská armáda a oni slavně vešli...na poušť. Euforie pominula, prvotní nadšení zmizelo a přišla realita. Možná, že si mnozí mysleli, že to je ona svoboda, že to je konec exodu. "Tady jako máme žít?" "To jsi nás vyvedl na poušť, abychom zde zahynuli? V Egyptě bylo co jíst!!" Dokonce takové myšlenky, jako vrátit se zpět do Egypta, přicházely lidem na mysl. A Bůh se staral. Manu jedli 40 let. 

A zase ten příměr k mému životu. Bůh mě slavně vyvádí z mých hříchů, mých spoutaností, mých zranění. Někdy si na to musím počkat, někdy je to otázkou jednoho dne (svátost smíření). Takových vyjití v životě zažívám mnoho. Ale na tom opuštění Egypta tolik nezáleží, jako na cestě pouští. Ano, poušť znamená smrt, pokud nejdu s Bohem, který zná cestu a který je tak mocný, že se postará i tam, kde člověk nestačí. Tak přichází na řadu práce. Modlitba, sebezápor, důvěra v Boha. Den za dnem. Každý není plný slunce a radosti. Důležité je odhodit svou představu, nebo se nespokojit s pouští. "Bože, běž pryč, mi už tohle stačí." Nestačí. Po čase to na poušti přestane být procházka růžovým sadem a pak se utíká kam?? Do Egypta. Zpátky k hříchům (ony některé umí být velice příjemné...) zpátky do otroctví. A po čase uvědomění, že nežiju správně, a zase se vychází. A pak zas zpátky. A pořád dokola. Je tu ale veliké riziko a dobře vím, o čem píšu. Návraty a východy z mých Egyptů (můžu-li to napsat v množném čísle) nejsou stejné. Člověk si zvyká a časem začíná rezignovat na opuštění hříchů, závislostí, zranění, atd...

A pak skrze poušť mě učí chápat mou svobodu. Ta totiž neznamená, že si můžu jít kam chci a za kým chci. Musím jít s Bohem. Pokud na poušti půjdu jinam, než kam mě vede Bůh tak co?? Tak umřu.

Budu muset bojovat s tím, co se mi při putování postaví do cesty, ale Bůh zná mou zranitelnost.

Cesta pouští je i symbolem toho, že Hospodin je vítěz nad smrtí. "Cože??? Vy jste prošli pouští a nezemřeli?? Jak je to možné??"  "Byl s námi Hospodin. On se postaral."

Zaslíbená země je ten krásný cíl, který má pro mě připravený Hospodin. V měřítku života může znamenat věčný život. V měřítku zranění může být symbolem uzdravení, zbavení se následků. V měřítku závislosti může být vyjádřením osvobození se od hříchu, který mě ničil mnoho let. Pořád se musím o svou zaslíbenou zem starat (v případě věčného života už ne), protože samozřejmě bude lákat nepřítele.

Nu, konec.

PS: dodatečně písnička: