Hle stojíš u dveří a tlučeš...

Znáte tu písničku?

Hle stojím u dveří a tluču, pusť mě dál. Hle stojím u dveří a toužím s Tebou být. Hle stojím u dveří a tluču, praví Pán.

*************************************

Šel jsem na modlitbu 24/7 v Brně. A když píšu tento článek, tak se opět někdo v té místnůstce v suterénu svatojakubské fary modlí za Brno a další města a další úmysly. Není to hezké?

Tak, šel jsem na svou hodinku modlitby. Dřív, než jsem odsunul posunovací dveře, zastavil jsem se před nimi. A škvírou ve dveřích do chladné chodby proudil teplý vzduch z modlitební místnosti. Bylo to příjemné, natožpak, když jsem do té vyhřáté místnosti vstoupil.

Myslím, že je to hodně symbolické vzhledem k věčnému životu. Stojíte přede dveřmi, vnímáte teplo, které zpoza dveří na vás proudí a těšíte se, až budete uvnitř. Víte, že za dveřmi je On a nekonečnost jeho tepla, jeho lásky. A čekáte, až vám otevře dveře a řekne: "Vítám tě, pojď dál".

Ale také záleží na nás. Když totiž žijeme naše životy, každý den nám Ježíš klepe na dveře našeho srdce a říká: "pusť mě dál, chci být s Tebou". Ale kolikrát otevřeme a pozveme jej dál? Jednou za hodinu? Jednou za den? Jednou za týden? Měsíc? Rok? Život???? Ano, i jediné pozvání Ježíše za celý život nás může zachránit od věčné smrti, věřím v to. Ale jeho měřítka nejsou měřítka naše. A taky, proč se ochuzovat o jeho přítomnost? A přitom stačí tak málo: "Pane, pojď dál. Není tady uklizeno a teplo a krásně a budeš zakopávat o mé hříchy a slabosti, ale prosím, pojď dál..."

Ach, představte si ty oči, jak se na vás s láskou podívají a plné lásky mlčky vysloví: NEBOJ SE...

Naše odmítání se nám nemusí vyplatit. Teď jsme to my, kdo jej pouštíme dál, ale jednou to bude on, kdo bude mít ruku na klice...

To neznamená, že ho musíme otrocky pouštět dál, abychom jednou byli spaseni ve smyslu "něco za něco", protože jeho láska je bezpodmínečná, ale pak třeba budeme stát dlouho přede dveřmi, vnímat zvuky oslavy a teplo zpoza dveří a my budeme muset čekat, až nás pustí dovnitř...zbytečně ;)