90 + 30

Dnes jsem si šel po Brně, sluníčko hřálo jak divé, ale konečně bylo příjemněji, než v minulých dnech, kdy měl člověk co dělat, aby nenechal boty v rozteklém asfaltu. Došel jsem ke stavbě, ve které sídlí nejmenovaná nekatolická církev a zastavil se u nástěnky. Zajímalo mě, o čem asi píšou. A zaujala mě jedna věc.

Ve zkratce jsem ji dal do nadpisu: 90 + 30. To není doba fotbalu s přestávkou a nastavenými minutami, to je délka trvání bohuslužby v této církvi + příprava na ni ve ztišení. Předpokládám, že ta půlhodinka pro ztišení skrze modlitbu bude dobrovolná, ale stejně, myslím, že to je podnět pro zamyšlení.

My, katolíci, jdeme do kostela na 3/4hodinu, max. na hodinu v neděli, ale když je to déle, už jsme nervní, už je to dlouho, už aby ta mše skončila. Strávit ještě půlhodinu přípravou na mši a pak hodinu a půl v kostele?? No to po nás prosím nechějte, to ani nemůžete myslet vážně. A vůbec, proč se ten kněz tak vykecává v tom kázání, když už je to dlouhé a měl by to fakt skončit, ať už se pohneme dál.

Někteří z nás katolíků dokonce vyhledávají farnosti, kde mše "odsejpá" a hned se můžeme vrátit domů. A to ještě na mši letíme se zpožděním, vynervovaní z rána a všech malicherných mikropřekážek, které v očích našeho spěchu narostly do obludných rozměrů a jsou samozřejmě příčinou našeho zdržení.

Ano a samozřejmě nemůžu opomenout, že nade všemi křesťanskými církvemi a denominacemi se skví naše katolická církev jako navýsost nejlepší, nejpravdivější a plná lidí, kteří ví, kde je pravda a kteří by se nesnížili k tomu, aby uznávali jiné církve a vůbec se jimi v pozitivním náhledu zaobírali.

Možná se někomu zdá, že to přeháním, že to tak není, ale už jsem ledacos zaregistroval, viděl a zažil a myslím, že to zas tak nepřeháním. Tím nechci říct, že naše mše musí trvat hodinu a půl s povinnou půlhodinou přípravy (abychom byli lepší...), ale že je potřeba se zamyslet na našem přístupu ke mši. Nepíšu to z pozice člověka, který je v tomto ohledu v pohodě, protože kdyby mě dnešní podnět osobně nezasáhl, možná bych o něm ani nepsal.

Ale řekněte, jestli to někde chodí jinak, než jak to znám já: deset minut přede mší nic moc a ve zbylých deseti minutách se přižene polovina farnosti. A kolikrát v té polovině jsem i já...po mši zase jak když střelí, jen co se naposledy zavlní a zmizí ornát kněze ve dveřích sakristie se spustí exodus...či spíš evakuace?

Nechci tvrdit, že se úroveň mého prožívání křesťanství odvíjí od doby strávené v kostele a je jasné, že sbírat pomyslné kladné body za minuty v chrámu je kardinální pitomost. Ale spíš si říkám, že bychom konečně mohli přestat remcat, že je mše moc dlouhá, dát si čas na přípravu na mši, užít si ten čas. Protože bez toho se omezujeme jen na povinnost a setkání s Ježíšem skrze mši svatou se nestává přínosem, ale přítěží a to je přesně to, co náš hostitel nechce.

Asi je to i následek dnešní uhoněné doby. Na vše máme vyhrazený čas - na zpracování úkolu, na přestávku, na oběd, na volný čas. A možná máme na mši vyhrazenou hodinu. Hodinu, kterou jsme si vyhradili my sami. Třeba by pomohlo to, že si na setkání s Ježíšem vyhradím hodiny dvě,tři. Tak, abych mohl říct sám sobě, až se začne ozývat známé:"zkrať to kázání, pohněte s tím přijímáním, no tak, ať už je konec", "teď jsem u Ježíše a to je čas, který mu chci věnovat".

Všechno má svůj čas. I čas setkání s Kristem.