V posledních týdnech jsem si prožil dost zajímavou situaci v duchovním životě. Po 25 letech života jsem řešil, jestli chci s Bohem fungovat dál. No fakt. Měl jsem pocit, že to co chci v životě dělat s Ním nejde. Že chce po mě něco jiného a to zas nechci já. A taky jsem začal bojovat s tím, že prostě nechci být "hodňoučkej a slušňoučkej chlapeček katolickej". Že Bůh je takový ten tichý a mírný a pokorný a slušný a já jsem jak pytel blech, co každou chvíli něco vyvede a měl bych být ten tichý učesaný spořádaný, co si hlídá slovník a dává pozor, aby nic nerozbil, nezrobil, nezbořil, atd. V průběhu této krize jsem dospěl k závěru, že Boha se vzdát nechci, bez něj bych si život představit nedokázal. Takže jde o to jej správně pochopit.
Vše toto jsem řešil v těžkém stavu neútěchy, tedy zahrabaný do hříchu; věděl jsem, že v tomto stavu nejsem schopný jej poznávat správně. Že musím ke svátosti smíření. A když jsem si seděl před svatostánkem a připravoval se na zpověď, napadlo mě, že potřebuju pochopit a přijmout jinou tvář Boha.
Asi nejčastěji si uvědomujeme Boha jako klidného, laskavého, mírného, tichého, atd.
Ale mě napadla jiná tvář Boží: nespoutaný, divoký, obrovský, majestátný, nepolapitelný, energický, ohnivý sloup, Ježíš s důtkami v chrámu, hukot z nebe, atd....prostě Bůh je drsoň a hodně velký drsoň. Ale v takovém tom správném slova smyslu: prostě správňák. Ví, kdy být mírný a pokorný a kdy naopak být divoký a silný. Nevím, jestli je v silách člověka být v tomto jako On, ale je to minimálně pro mě, jako pro muže, skvělá inspirace.
Od té doby se mi často tahle tvář Boží připomene, když se dívám na nebe, na obrovské mraky. Nebo když se poryv větru opře do zad. Občas z takové připomínky až zamrazí.
Další věc je, že jsem si myslel, že život s Bohem je nuda - šedý, klidný, jednotvárný. A já miluju rychlou jízdu na kole, lezu do různých děr, mám v plánu dělat další ehm, aktivity, atd. a tohle do života s Bohem přece nepatří (aspoň jsem si to myslel). A tak jsem si říkal: " s Bohem je život nuda, sezení v kostele, hraní na kytaru...a nuda".
Chá a pak mi přišel článek s vira.cz o tom, jak lidská opatrnost dělá život nudným a jednotvárným. A že je život s Bohem dost velký adrenalin. No řekněte, co je větší fičák?? Třeba skákat s padákem a pak se vrátit do nudného a zaběhnutého života, nebo jít s Bohem do neznáma, poslouchat jeho rady a vedení, i když momentálně nevím, kam dojdu? Nedávno jsem prožil hezkou sobotu, kdy jsem byl v jeskyních, kam se normálně veřejnost nedostane. A náš průvodce řekl: tady se skloň a plaz se asi 50 metrů. A ukázal na díru u země ne větší, než má maličkost. A já jsem se, poté co jsem vrátil vykulené oči zpátky do lebky, sklonil a začal se plazit takovou úzkou plazivkou, která se místy zvětšovala a odhalovala krásnou krápníkovou výzdobu, na kterou jsem si dával extra majzla, abych ji nezničil. Chvílemi jsem se sunul po zádech a nad hlavou měl tu krásu. A v jednom místě jsem měl dokonce prostor na protažení akorát tak na přilbu a přesto jsem se protáhnul. Věřil jsem průvodci, že ví, co tam je a je tam bezpečno (samozřejmě bráno relativně). A když jsem se proplazil zpět na světlo denní, byl jsem plný zážitku a radosti z té krásy, fakt mě to ohromilo a naplnilo úžasem.
A život s Ježíšem je vlastně dost podobný. Ukáže na díru a řekne: tady se plaz a něco krásného uvidíš, něco zažiješ. Neboj se, vím co dělám. A to je život s Ježíšem. A my raději jdeme tím nudným životem běžné prohlídky po upravených chodníčcích s elektrickým světlem, nebo se spokojíme s virtuální prohlídkou na netu. Nebo se začneme plazit, ale když narazíme na bahno a celí se zašpiníme, vycouváme.
Nudný život mi nedělá Bůh. Nudný život si dělám sám špatnými rozhodnutími. Adrenalinové zážitky nejsou proti Bohu, vždyť jeho stvoření je tak překrásné, že je správné se i vrhnout do výšin i do hloubek, dát si do těla, abychom se dostali na místa, ze kterých se tají dech, které naplní člověka pokorou a respektem ke stvořiteli. (samozřejmě se snahou zachovat si zdraví).
Ale jasně, nebavme se přímo o adrenalinových aktivitách a vraťme se k životu s Bohem. Dovolím si zde odcitovat z onoho článku, který je z knihy I dnes je den Boží, Rozjímání na celý rok od Wilfrida Stinissena:
Cestou Ježíšovi někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného ale Ježíš zase vybídl: "Pojď za mnou!" (srov. Lk 9,51-62)
Bereme-li Kristovy radikální výzvy vážně, bude se nám žít lehčeji
Následovat Ježíše může být náročnější, než se zdá. Ježíš totiž nedává svým učedníkům žádné záruky. Je třeba se odvážit nést riziko - následujeme-li někoho, kdo nemá, kam by sám hlavu položil (Lk 9,58). Bereme-li ale Ježíšovy radikální výzvy vážně, budeme šťastnější a bude se nám žít lehčeji. Možná se nám zdá, že na to naše síly nestačí. Vždyť už jen dostát každodenním povinnostem je natolik vysilující, jak bychom mohli myslet na ještě větší věci?
Ale právě pro tyto velké věci jsme stvořeni! Naším určením je věčnost, a proto cítíme bezmoc a jsme nešťastní, žijeme-li životem průměrným a vlažným. Zdá-li se nám momentální život obtížný a vysilující, zvolme si radikální, a všecko nám začne připadat snazší. Taková cesta vyžaduje zpočátku mimořádné úsilí, jakmile se ale odvážíme k prvnímu kroku, vždycky se nám dostane nových sil i pro další cestu.
************
Tak co vy na to?
Ono život s Bohem fakt nebude žádná nuda. Ale je důležitá ještě jedna věc. Většinou jsem se o téhle nudě s Bohem zmínil mému zpovědníkovi, který mi většinou rychle opáčil, že s Bohem rozhodně není žádná nuda. To jsem moc nebral, protože jsem měl jinou zkušenost. Rozdíl je totiž ve vztahu k Bohu. Ten, kdo má živý vztah s Bohem se s ním nenudí. Jak se můžu nudit s někým, kdo vymyslel tak šílené stvoření jako je ptakopysk, kdo udělal tak namakané hory, kdo stvořil překrásnou přírodu a mezi námi chlapy - kdo "nadyzajnoval" tak perfektně bytost jménem Žena. Ale pokud nevstoupím do jeho přítomnosti, jeho vedení a jeho odpovědí na otázky mého života, tak nepřijmu žádné výzvy, které má pro mě připravené proto, aby ze mě udělal správného člověka. Člověka, který bude vědět, pro co žít, člověka, který bude vědět, kdy být klidný a mírný a kdy naopak být divoký...
Chci to zakončit modlitbou. Ale nechám si ji do soukromí...:)
tuhle mám rád, je taková...8-) adrenalinová :D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.