Jak jsem si pucoval prstýnek Čisté lásky...

Mi se teda zdál už dlouho nějaký matný a když jsem jím občas přejel přes papír, nechával za sebou čáru barvy, která neměla daleko do čerstvě položeného asfaltu. Ale tak jsem si řekl: "Hm, Zrane, holt má za sebou už pár let, prostě "zmatněl". Ale nedalo mi to, zvláště, když jsem viděl nové prstýnky na rukou mých kamarádů, novopečených členů SČS.

A tak jsem vzal nějaký podolek na leštění kovů, kapesníky a zkusil z něj udělat nový.

"FUUUUUUUJ a stokrát FUJ"...celý balíček papírových kapesníků padnul na toto restaurování, vyhazoval jsem je úplně černé. Nevěřil bych, kolik špíny, ale fakt nechutné, černé špíny, se vleze na takový kroužek.

Ale teď se krásně leskne a dokonce se v něm zase vidím.

Nicméně přinutilo mě to k zamyšlení, kolik špíny jsem na něj naházel já za tu dobu co ho nosím. To není žádný magický prsten, proti kterému je ten arabelin bižu z pouťového štěstíčka. Člověka to nedělá lepším.

Byly chvíle, kdy jsem jej z ruky stahoval. Byly chvíle, kdy jsem ho nesnášel. Byly chvíle, kdy jsem ho měl na ruce, zatímco mi duši špinilo svinstvo těžkého kalibru.

Ale byly také chvilky, kdy mě držel jako připomínka jednoho slibu v různých situacích zpátky a já místo obrovské hlouposti udělal "jen" velkou hloupost. Taky mu vděčím za neustálé připomínání, že boj o své "poprvé" má smysl.

A taky se mi líbí, že jsem už ani nevěřil, že může tak krásně zase vypadat. A vypadá. Stejně jako může moje srdce zase krásně zazářit. Bez ohledu na to, co bylo. Možná už jsem přestal věřit, že může být jako čistý diamant. Možná už jsem se smířil s "matem", s tím, že už nikdy neuvidím svůj odraz.

Uf, ještě že máme Boha a Bůh leštidlo...nebo brusku??

Asi to bude i bolet...

Ale stojí to za to...

Když už jsme u té brusky...tohle video mám rád a našel jsem ho s českými titulky, no paráda...možná bude potřeba je zapnout :)